Ondřej Štochl: ECHO fragile / Celkový čas 74:06
Skladby
1. Advent, verze pro vibrafon sólo (2019) / 2. Pramen z jeskyně bezmoci, pro smyčcové kvarteto (2016) / 3.-7. Mikroludia – I. řada, pro housle a klavír / 8. Živý motýl, pro soprán a komorní soubor 12 hráčů /9.-13. Mikroludia – II. řada, pro housle a klavír / 14.-17. Kvintet, pro housle, violu, violoncello, klavír a kytaru (2017) / 18. JIN – nostalgie a naděje, verze pro vibrafon a orchestr ve třech skupinách (2016, rev.2017)
19. Epilog, pro altovou flétnu, violu a violoncello (2007)
Název Echo fragile, tedy křehká ozvěna nebo ozvěna křehkosti, je příznačný nejen pro profilové CD Ondřeje Štochla, ale i pro výraznou část jeho tvorby. Křehkost, jemnost nebo zranitelnost jsou totiž fenomény, které Štochl dovede zprostředkovat opravdu výjimečným způsobem. Nutno však dodat, že právě tak dobře umí autor zatnout přímo „do živého“ a podnítit myšlenky, které vedou za hranice naší komfortní zóny. K obojímu přispívají mimohudební souvislosti. Programní skladby v pravém slova smyslu u něho nenajdeme, určitá témata ale hrají v jeho (uměleckém) životě zcela nepostradatelnou roli. Na jednu stranu jsou to motivy zklidnění, ztišení, v nichž nenápadné až podprahové procesy zpětně odrážejí například principy filosofického taoismu. Na straně druhé pak závažné společenské otázky s důrazem na život autistických jedinců.
Tato témata skladatel přirozeně komunikuje velmi příznačnými hudebními prostředky. Pozvedá význam nižších dynamik, v nichž dovede pracovat s nesmírně širokou škálou nuancí. S velkým pochopením také přistupuje i k samotnému tichu. Neznamená to ale, že by nikdy nebyl expresivní: naopak, dovede vzrušenější výrazivo načasovat a dávkovat s chirurgickou přesností. Témbrová poutavost a jistá rozechvělost hudby pak vychází z mnoha artikulačních a instrumentačních detailů. Často tak nenápadně prozkoumává možnosti jednotlivých nástrojů, což je vedle specifických námětů jeden z důvodů, proč mají interpreti a jejich
osobnosti ve skladbách tohoto autora mnohdy nezastupitelné místo. Tvorba Ondřeje Štochla se tak vyznačuje zvláštním vztahem citu a ratia, zvuků a ticha, jednoduchosti a komplexnosti, transcendentního a lidského. Tyto a mnohé další aspekty staví ve svých kompozicích do nezpochybnitelně funkčních souvislostí vzájemně se vyvažujících, sémantikou hudebních objektů vyjádřených protikladů. Výsledkem jsou struktury, jejichž konzistenci bychom v soudobé české hudbě hledali analogii jen stěží.
