Mezi autory s nejosobitějším zvukovým rukopisem (zkušený posluchač jej spolehlivě identifikuje po několika málo taktech) patří český skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959).
Pařížský žák Alberta Roussela se od opojení jazzem a expresionistické výrazovosti postupně a neomylně dopracoval k vlastnímu nenapodobitelnému stylu, ale pátrali-li bychom přece, který z podnětů západoevropské meziválečné hudební avantgardy měl na něj nejsilnější a nejtrvalejší slohový vliv, byl by to určitě neoklasicismus, popřípadě podněty neobarokní hudební dikce.
A právě tato východiska rozpoznáme na většině snímků reprezentativního digitálního výběru orchestrálních skladeb Bohuslava Martinů pod charismatickou taktovkou Jiřího Bělohlávka, inspirující hráčské individuality České filharmonie k umělecky svrchovanému a soustředěnému výkonu.
Neoklasické a neobarokní inspirace v díle Bohuslava Martinů
Skladby
Předehra pro orchestr /Ouvertura/, H. 345
Rapsodie pro velký orchestr (Allegro symphonique), H. 171
Koncertantní symfonie pro dva orchestry, H. 219
Allegro non troppo
Vivace
Andante
Allegretto
Concerto grosso pro komorní orchestr, H. 263
Allegro ma non troppo
Adagio
Allegretto
Paraboly pro velký orchestr, H. 367
Parabola o soše (Andante pastorale)
Parabola o zahradě (Poco moderato. Allegro molto)
Parabola o lodi (Poco Allegro)
