Vilde Frang (violin), Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Robin Ticciati (conductor), Thomas Hoppe (piano)
Houslový koncert anglického pozdně romantického skladatele Edwarda Elgara, jehož světová premiéra se slavným houslistou Fritzem Kreislerem se konala roku 1910 v Londýně za autorova řízení, je jistě pozoruhodným dílem se zvláštním osudem. Na rozdíl od značné části Elgarova uměleckého odkazu se totiž udržel na repertoáru od své premiéry až dosud a hrál se stejně úspěšně i v 50.-80. letech 20. století, kdy se Elgarova hudba objevovala v koncertních sálech a nahrávacích studiích jen sporadicky. Fritz Kreisler byl nejen iniciátorem vzniku koncertu, ale i Elgarovým upřímným obdivovatelem. Ve svém uznání šel dokonce tak daleko, že ho roku 1905 označil za největšího žijícího skladatele (náš Antonín Dvořák byl v té době už zhruba rok po smrti, takže nás toto označení nemusí příliš mrzet). Každopádně dílo, které pro něj Elgar vytvořil, sólistu rozhodně nešetří, právě naopak. Kromě vysokých technických nároků je navíc značně rozsáhlé – většina provedení se blíží hodině. Podobně jako v případě Dvořákova geniálního violoncellového koncertu jde také spíše o skladbu symfonického charakteru s výrazným sólovým partem než „čistokrevný“ nástrojový koncert. Přesto (nebo právě proto) je mezi interprety i posluchači značně oblíbený, především v anglosaském prostředí. Norská houslistka Vilde Frangová (nar. 1986) o něm říká, že jej sice pro sebe objevila poměrně pozdě, ale svým symfonickým pojetím si ji rychle získal a v současnosti patří k jejím nejoblíbenějším skladbám. Je to ostatně cítit i z jejího osobitého pojetí, které v sobě kombinuje technickou suverenitu s emocionální bezprostředností a současně i jistou vznešeností projevu.
Skladby
1. Edward Elgar: Violin Concerto in B Minor, Op. 61 - Allegro
2. Edward Elgar: Violin Concerto in B Minor, Op. 61 - Andante
3. Edward Elgar: Violin Concerto in B Minor, Op. 61 - Allegro Molto
4. Edward Elgar: Carissima
