Ellington Duke: Live At The Berlin Jazz Festival 1969-1973 (Limited) - Referenční CD

8. listopadu 1969 se na pódiu hlavního sálu Berlínské filharmonie vévoda, jehož portrét je na plakátu k 70. výročí festivalu Jazztage, pomalu vrátil ke svému klavíru. Jeho orchestr velí, ozdobený nablýskanou sekcí, z nichž někteří ho doprovázejí již 30 let, jako například Cootie Willams a Cat Anderson. Nechybí legendární saxofonisté Paul Gonsalves a Johnny Hodges a Russell Procope.

Vévoda v jakémsi sténání spustí „Nejkrásnější Afričan“. Barokní, ale dokonale zvládnutá směs slunečných barev zachycená během turné v Dakaru, zahájená sólovým saxofonem a následně převzatá výbuchy invence celého orchestru nebo jeho části. Tón je nastaven. Cat Anderson se pouští do zběsilého „El Gato“, které otřásá publikem svým skřípáním, dobrovolnými dekonstrukcemi a evokuje revoluční, fragmentární a nedokončená gesta Thelonious Monk nebo Cecila Taylora. Kontrast nastudovaný s jemným pokračováním "I Can't Get Started", těsně před 43vteřinovou závorkou "Caravan", vydávaným jako zlomyslné spojení s okázalou "Satin Doll", která mistrovsky doplňuje tento koncert.

V roce 1973, několik měsíců před svou smrtí, se Duke vrátil do Berlína ve formaci organizované kolem jeho tria (Joe Benjamin na kontrabas a Quinten „Rocky“ White Jr. na bicí), ke kterému se přidal Harold Johnson na trubku. , klarinetista a barytonsaxofonista Harry Carney – a jeho celoživotním parťákem tenorsaxofonista Paul Gonsalves. Duke Ellington zde dává ústřední místo svému klavíru a činí z něj hnací sílu celku, ale také jeho harmonický a rytmický rámec.

V tomto blues, které zahajuje koncert, slyšíme Debussyho. Následuje „Take the A Train“. Vévoda má rád změny v atmosféře. Jen tu a tam doteky nespojité řeči nám připomínají, jak vévoda dokázal s bystrostí čerpat z odvážných harmonií svých současníků. A pak si troufne na všechno. Jako nabídnout své kapele rytmickou virtuozitu Baby Laurence ve stepu v „Tap Dance“. Kouzlo se děje. Úspěch je totální.

Dva koncerty v Berlíně, dvě stránky poetického vesmíru, dvě vize alchymisty, který uměl kreslit s lehkostí, ale také se směsí jásotu a autority, z harmonických zdrojů veškeré hudby a které tvoří vzorec, který měl rád: "Existují jen dva druhy hudby: dobrá a špatná." Měli jsme extrémní privilegium vzkřísit ty nejlepší.